Blog

Je pravdou, že na našich silnicích často dochází k mnoha problémům. Ty jsou z velké části dány tím, že v naší republice se mnohdy preferuje agresivní styl jízdy, spíše než ten defenzivní. Také porušování dopravních předpisů je poměrně časté, neboť například maximální povolená rychlost je mnohými považována za tu minimální, kterou bychom měli jet, zvláště ve městech, kde je padesátka.

Není tedy divu, že si mnozí myslí, že jsme těmi nejhoršími řidiči na světě. Většinou však nemají dostatečná data k tomu, aby to posoudili. Jistě, dnes jezdíme do zahraničí častěji, než kdykoliv jindy, ovšem většinou cestují letadlem, a po celou dovolenou jsou v resortu, takže se do běžného provozu dané země nedostanou. Proto v podstatě nemáme srovnání, tedy většina z nás. Dálkoví řidiči nám však mohou říci, že tak špatně na tom zase nejsme.

Na problém můžeme narazit především v jižních a afrických zemích, jako je například Egypt či Indie. Zde je kultura řízení naprosto jiná. Počet automobilů je zde mnohem větší, a tak každý jezdí tak, jak může. Nepomáhá ani to, že pravidla silničního provozu jsou odlišná od těch, která máme u nás. Pokud se tedy chcete do těchto zemí vydat autem, pak s největší pravděpodobností přijde na řadu skutečně velká frustrace.

Navzdory tomu, co bychom očekávali, však tyto země nemají tak vysoký počet dopravních nehod. Je to proto, že navzdory zdánlivému chaosu zde existuje systém, který místní znají a dodržují. Jistě, znamená to hodně troubení a křiku, avšak každý ví, jak se má chovat, a co může očekávat od ostatních řidičů.

V naší zemi něco takového není. Zde se právě na pravidla silničního provozu v podstatě kašle, a podle toho situace také vypadá. Znamená to totiž, že řidič si nemůže být nikdy jistý, jak se ten druhý zachová. To pak vede k nedorozuměním, která mnohdy končí dopravní nehodou. A přitom by valné většině z nich šlo jednoduše zabránit. Stačilo by jen a pouze dodržovat silniční zákony.

Vzpomínám si, když jsem po své babičce chtěla, aby mi koupila už moje první hodinky, protože babička mi řekla, když mi je už patnáct let, že si můžu vybrat nějaký opravdu krásný a originální dárek. Samozřejmě, že bych nejraději chtěla ještě nějaké hračky, protože jsem byla opravdu hodně dlouho dětská a měla jsem ráda hračky snad už i do svých dvaceti let. A proto, když mi bylo patnáct let, tak jsem stále přemýšlela, protože můj dědeček mi stále opakoval, že hodinky jsou důležité pro každého člověka a že už můj věk je na to, abych také měla nějaké hodinky. Tak jsem babičce řekla, že bych chtěla své první hodinky a babička mi řekla, že mi tedy hodinky koupí a věřte mi, nebyly to úplně obyčejné hodinky, ale byly to hodinky z chirurgické oceli, vypadaly opravdu krásně.

Byli spíše vzhledově takové klasické, taková zlatá, krásná klasika. Já jsem ještě v té době vůbec nevěděla, jaké hodinky jsou moderní, takže jsem spíše dala na babičky a na dědečkův názor, abych si pořídila nějaké opravdu krásné postříbřené klasické hodinky. Byla jsem opravdu ráda a něj jsem docela netušila, jak vlastně s hodinkami zacházet, protože tam byly takové dva šroubky, kterými se právě hodinky natáčely, takže moje babička mi všechno vysvětlila. Už v patnácti letech jsem pochopila, že technika je úplně něco jiného, než jsem si myslela, protože já jsem si myslela, že technika je jenom něco, co třeba otec dělá v garáži, když třeba něco sváří anebo něco opravuje, nebo když používá elektrickou vrtačku anebo elektrickou pilu.

Řekla jsem si, že vlastně o technice bych se mohla dozvědět více informací, proto jsem si raději sedla k počítači a podívala jsem se na hodinky a na různou techniku. A víte, co mě nejvíce zaujalo? Řekla jsem si, že bych si mohla udělat kurz na to, že bych opravovala hodinky. Opravdu hodně by mě to bavilo. Naštěstí můj zrak je dobrý, takže bych vlastně si udělala jenom kurz na opravářskou hodinek a mohla bych potom mít takové zaměstnání, které by mě bavilo. Nikdy bych netušila, že by mě bavilo to, že bych opravovala hodinky.

Víte, kolik lidí miluje detektivní žánr a horory? A máte představu o tom, jak velké procento populace zhlédlo film Vetřelec a jeho další pokračování? Ve své době to byl jeden z nejsledovanějších hororů na světě a při něm doslova tuhne v žilách krev. Jestliže patříte k těm, co si občas nějaký ten horor rádi připomenou, pak vám doporučujeme raději šetřit síly, protože postačí docela málo a horor zažijete na vlastní kůži v domácnosti. Kupříkladu s vyhledáváním úniku vody.

Může to probíhat třeba takto: Přijdete domů z nákupu a ještě, než stačíte odložit plné tašky, upoutá vás na první pohled mokrá mapa na zdi proti vám. Bude zasahovat až k podlaze, kde se začne tvořit malé jezírko. Celé to bude probíhat v obývacím pokoji a na druhé straně stěny v ložnici, tím pádem budete mít o zábavu postaráno.

Nepropadejte šoku – nejhorší reakcí na podobné jevy je šok, tehdy nejednáte racionálně, ale zbrkle. Snažte se zachovat klid a první, co udělejte, je vypnout hlavní jistič elektřiny a samozřejmě i uzávěr vody. Pak se v klidu posaďte, dýchejte zhluboka a ihned volejte instalatérům, i kdyby to bylo třeba v sobotu pozdě večer. Instalatéři udržují havarijní servis a přijedou k vám zhruba do hodiny.

Předejděte hororu – horor by vás čekal, kdybyste zapomněli vypnout elektřinu a riskovali smrtelný úraz, kdyby voda pronikla až do elektroinstalace. Hororu předejděte i tím, že se nebudete snažit vyhledávat únik vody sami kladivem a majzlíkem. Nechte to na instalatérech, kteří na to používají speciální metody i bez násilí, například formovací plyn, a kteří závadu včetně vyhledávání místa problému řeší během krátké doby i bez nutnosti razantního stavebního zásahu. Vy pouze srolujte koberce a odneste je někam, kde mohou vyschnout, a odstraňte z postiženého místa nábytek a vše ostatní, co může přijít k úhoně. Mezitím, než instalatéři dorazí, vytřete z podlahy vodu, což pro tuto chvíli postačí.

Děti jsou sice lásky, ale někdy je toho moc i pro ty nejtrpělivější lidi na světě, protože děti po nás neustále vyžadují pozornost, a tak je dobré se jim věnovat, pro naše duševní zdraví je to ale velmi těžké a vyčerpávající, proto je taky dobré si občas udělat přestávku a soustředit se jen sám na sebe, tedy přenechat dítě někomu jinému a udělat si den pro sebe, kdy si užijete to, co máte rádi. Měl by to tak mít každý rodič, protože si to všichni zaslouží, starat se o dítě je velmi náročné a je naprosto přirozené, že si chtějí rodiče odpočinout, protože neznamená to to, že ten rodič to dítě nemá rád, ale je to přirozená reakce na to, když se o dítě staráte každý den celý den a potřebujete si jednoduše odpočinout, protože byste to dál už nezvládali, nebyli byste na dítě třeba ani příjemní.

Proto se snažte to dítě nějakým způsobem od sebe na chvíli dát pryč, vymyslet mu třeba program pro sebe ať se vy můžete věnovat trochu sami sobě nebo s někým pokecat. Rodiče s dětmi chodí velmi často na hřiště, aby si tam mohli pokecat s ostatními rodiči a jejich děti si u toho budou hrát, ale stejně musíte na děti dávat pozor, a hlavně na to, jestli tam ty děti pořád máte, protože stačí se na chvíli nedívat a dítě může být velmi rychle pryč. Proto si hodně lidí pořizuje hřiště domů. Dá se pořídit naprosto všechno, a to houpačka pro děti, skluzavka, různé prolézačky, a dokonce i pískoviště pro děti s krytem, kde si mohou děti stavět například hrady z písku a podobně.

Všichni víme, že to děti milují. Tak jim to dopřejte, na zahradě víte, že se vám dítě nikde neztratí, vezměte si k tomu knížku a sedněte si k dítěti ven. Pokud se ale dítěte potřebujete úplně zbavit a mít čas jen na sebe, budete ho muset dát k někomu na hlídání. Někteří rodiče už také potřebují být sami dva, protože už neměli rande třeba opravdu dlouho, a tak to dají třeba na hlídání k prarodičům. Je to asi nejlepší volba, oni k vám mají nejblíže.